Program Bulharsko, poštovní známky zahrnuje období v období od r. 1879.
Katalog je jako již tradičně zpracován popisně, dle katalogu MICHEL.
***********************************************************************************************
Velikost zobrazovaných, popřípadě tištěných známek neodpovídá jejich skutečné velikosti.
K tomu je uveden v tabulce u každé známky, př. aršíku jejich rozměr, který je v milimetrech (mm).
************************************************************************************************
Bulharsko
Od pozdního středověku součást Osmanské říši, od 28 dubna 1879 do 1908 knížectví, 1908 nezávislé království,
od 15. září 1946 lidová republika, od listopadu 1990 republika.
Měna: 1 Franc (Ft) = 100 Centisimi (C); Od roku 1881 1 Lew (L) = 100 Stotinky (St).
Měnová reforma: Byla provedena ke dni 01. 01. 1962 a představovala směnný kurz - 10 starých Leva za 1 Leva nové měny.
Členství v UPU: 01. 06. 1875 jako součást Turecka, od 01. 06. 1879, jako samostatná země.
Všechna data do roku 1917 odpovídají obvyklému až dosud použitelnému juliánskému kalendáři,
který měl až do roku 1900 časový rozdíl 12 a poté 13 dní ve srovnání s gregoriánským kalendářem.
Do roku 1879 byly použity turecké poštovní známky. Zahraniční poštovní služby zajišťovaly především
K. a K. Rakouské poštovní úřady Levant ve větších městech. Takové poštovní úřady existovaly v Burgasu (do r. 1880),
Philippopel (do r. 1889), Rustschuk (do r. 1884), Sofia (do r. 1880), Varna (do r. 1884) a Widdin (1880).
Kromě toho agentury K. u K. privilegovaly Dunajskou paroplavební společnost v kotvištích byla pošta
(vlastní známky, platily pouze mimo Rakousko - Uhersko).
Během krymské války působila od června do září 1854 ve Varně Britská a francouzská polní pošta. Vypláceno,
známkami Británie MiNr. 8-12, Francie MiNr. 8, 9, 12 - 17 se vyskytují Ve Varně také existovala (do roku 1878)
francouzská polní pošta. Během rusko – turecké války
Na okupovaném bulharském území bylo v minulosti zvykem získávat finanční prostředky, později poštovní služby
také ruská lodní společnost (ROPIT) a poštovní známky ruské pošty v Levantu.
MiNr. 1 – 27 a 44 – 44 – 46 jsou většinou (velmi) citlivé na vlhkost.
Vyplácení zásilek:
MiNr. 678 – 812 do 11. 05. 1952,
MiNr. 813 – 1281 do 31.03.1962,
MiNr. 1282 – 4264 do 03. 07. 1999,
MiNr. 4265 – 4402 do 31. 12. 1999, není-li uvedeno jinak.
MiNr. 4402 do 31. 02. 1999, není-li stanoveno jinak.
BULHARSKO
110 994 km², 7 050 034 obyvatel v roce 2017, hlavní město Sofije (Sofija). Průmyslově zemědělský stát,
který je republikou. Z tureckého područí se Bulharsko dostalo po porážce Osmanské říše roku 1878, avšak
ještě roku 1908 bylo vazalským knížectvím; teprve pak získalo plnou nezávislost a prohlásilo se královstvím (bulharky carstvo).
V roce 1885 anektovalo Východní Rumélii a čili Jižní Bulharsko (viz.) v balkánských válkách získalo egejské pobřeží, ale ztratilo
jižní Dobrudžu i mnohá území, která zprvu dobylo. V první světové válce bylo spojencem Osmanské říše a Německa a ztratilo pak
Západní Trákii, jež připadla Řecku a 3000 km²,dalšího území na účet Jugoslávie. Ve druhé světové válce stálo opět na
straně Německa a obsadilo Jižní Dobrudžu, část Jugoslávské i řecké Makedonie i Západní Trákii, takže mělo rozlohu
téměř 166 000 km²; v poválečném uspořádání takto nabyté území až na jižní Dobrudžu opět ztratilo. V roce 1944 s postupem
Sovětské armády došlo v Bulharsku k povstání a vyhlášení války Německu. Roku 1946 byla monarchie zrušena a vyhlášena lidová
republika, ta existovala až do roku 1990.
Členství v UPU nepřímé od 01. 07. 1878 (Turecko), přímé od 01. 07. 1879.
Až do roku 1879 se používaly známky Osmanské říše, za rusko – turecké války se na obsazeném bulharském území zprvu
platilo v hotovosti, později se používaly i známky ruské. I po vydání vlastních známek se na zahraničním poštovním
provozu podstatnou měrou podílely rakouské pošty. Takové působily například v Burgasu, Sofii a Vidinu
(do r. 1880 nebo Varně (do r. 1884). Během krymské války fungovala ve Varně britská a francouzská polní pošta
(od června do září 1854), které používaly jednak britské, jednou francouzské známky.
Od roku 1879 definitivní známky, které mají azbukou uveden nápis ve významu Bulharská pošta, od roku 1911 se začíná
objevovat název B ÄLGARIJA (azbukou), který pak převažuje vedle doznívajícího označení bulharské pošty nebo
bulharského carství; před druhou světovou válkou se jen se jen ojediněle objevuje název psaný latinkou
POSTE BULGARE, BULGARIE v latince (REPUBLIKA BULGARIA, NARODNA REPUBLIKA BULGARIA nebo jen N. R. BULGARIA),
od roku 1968 je název výhradně azbukou – N. R. BÄLGARIJA POŠČA. Intenzivní ruské politické vlivy se zprvu odrážejí
i na starších bulharských známkách, které jsou ovlivněny ruským známkovým obrazem (a tištěny v Petrohradě).
Později jsou známky tištěny také v Berlíně, Vídni a Londýně, od roku 1923 ve státní tiskárně v Sofii (hlubotiskem, nebo ofsetem).
Výrazně státně propagační náměty vedle četných obecných námětů. Na bulharské známkové tvorbě se podílí řada špičkových
výtvarníků (zejména Kančev, Goristonová, Rusinov, Koronev, Kosturková a další), jejichž grafika má světový výraz.
Pro filatelisty jsou vydávány některé emise v nízkých nákladech (300 000 až 100 000 sérií i méně), vedle známek
zoubkovaných i nezoubkované, nebo aršíky (přes sedmdesát). Současná roční produkce představuje 70 – 80 známek.
Komerční realizace: Hamus, Sofija.
************************************************************************************************
Průsvitky Bulharských známek:
Wz. 1
Vlnovky a písmena
Oblouk Wz. 2
Korunový znak a nápis
Wz. 3
Vlnovky
(stojící nebo ležící)
Wz. 4
Mřížky
************************************************************************************************
Bulharsko
Bulharsko (bulharsky България / Bălgarija) je stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Země sousedí na severu s Rumunskem (hranici tvoří převážně Dunaj), na západě se Srbskem a s Makedonií, na jihu s Řeckem a na jihovýchodě s Tureckem. Východní hranici tvoří Černé moře.
Hlavním a největším městem je Sofie, s 1,2 miliony obyvatel, jež představují 17 procent celkové populace Bulharska. Dalšími důležitými městy jsou Plovdiv, Varna a Burgas. S rozlohou 110 994 kilometrů čtverečních je Bulharsko 16. největší zemí Evropy a 11. největší v Evropské unii.
Bulharsko má velkou tradici státnosti, první bulharský stát vznikl již roku 681. O svou samostatnost však muselo po staletí svádět tuhý boj s mocnými sousedy z jihu, nejprve s Byzancí a posléze s Osmanskou říší. Současný stát vznikl roku 1878, jako monarchie. Od roku 1946 bylo Bulharsko republikou a součástí východního bloku. Komunistický režim byl svržen v roce 1989, od té doby Bulhaři rozvíjí demokracii a volný trh. V roce 2004 země vstoupila do NATO a 1. ledna 2007 do EU.
Bulharsko je unitární stát a parlamentní republika. V posledních letech zažívá populační pokles, který je značným politickým problémem. K roku 2017 činil počet obyvatel 7 050 034, přičemž ještě na konci 80. let 20. století atakoval devítimilionovou hranici. V zemi je významná turecká a romská menšina.
Obsah
Historie[editovat | editovat zdroj]
Rané dějiny[editovat | editovat zdroj]
Z období 150 000 let př. n. l. pocházejí stopy po komunitách neandrtálců.[5]Karanovská kultura, kterou archeologové umísťují do období okolo roku 6 500 př. n. l., již dospěla k zemědělství, jako jedna z mála neolitických kultur v této oblasti. O něco mladší kultura varnská (asi 4400-4100 př. n. l.) pak ke zpracování kovů, ba dokonce patrně právě tato kultura jako první na světě začala zpracovávat zlato.[6] V hrobech blízko Varny se našly nejstarší zlaté šperky světa.
Nejstarším známým kmenem Bulharska byli Thrákové. Působili na území současného Bulharska ve 12. století př. n. l. a stali se tak jedním ze tří etnik, z nichž byl složen bulharský národ, spolu s turkickýmiProtobulhary a Slovany.[7] Od 8. století př. n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Perská Achaimenovská říšedobyla většinu současného Bulharska v 6. století př. n. l. a udržovala si nad tímto územím kontrolu až do roku 479 př. n. l. Odpor k Peršanům Thráky sjednotil a vedeni Teresem I. vytvořili Odryské království. To bylo roku 341 ovládnuto Filipem II. Makedonským, ve 3. století bylo napadeno Kelty, aby se nakonec roku 45 stalo součástí Římské říše, jakožto provincie Thrákie. Ve 4. století na území dnešního Bulharska, v římské osadě Nikopolis ad Istrum (asi 30 km severně od Veliko Tarnovo), působil křesťanský ariánský kněz Wulfila a přeložil zde značnou část Bible z řečtiny do gótštiny.[8] Po pádu Říma, od roku 476, oblast ovládala Byzanc, ale vytížena boji s Peršany nedokázala zabránit vpádu nových kmenů. V 6. stoletítudíž vstoupili na území dnešního Bulharska první Slované, v 7. století pak kočovní turkičtí Protobulhaři, kteří přišli z útvaru zvaného Velké Bulharsko (též Onogurský chanát), které založil kagan Kuvrat, avšak leželo na území dnešní Ukrajiny. Vůdcem těchto migrujících Protobulharů byl Asparuch.
První bulharská říše[editovat | editovat zdroj]
První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Protobulharům (vládnoucí menšině) a Slovanům (ovládané většině) dovoleno sídlit v Moesii. Hlavním městem bulharského státu byla Pliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska. Pod vládou Kruma Bulharsko zdvojnásobilo své území. Krum též nechal sepsat první zákoník a zastavil byzantskou invazi v bitvě u Plisky, v níž byl zabit byzantský císař Nikeforos I. Král Omurtag začal politicky pracovat na spojení Protobulharů a Slovanů do jednoho národa. Symeon I., za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu, jeho dílo dokončil a dal Bulharům natrvalo slovanský jazyk. V polovině 9. století, za Borise I., přijali Bulhaři křesťanství jako státní náboženství. V 10. století kulturní klima a náboženské obyčeje značně ovlivnilo bogomilství. V této době také zesílil tlak Byzance. Posledním panovníkem, který dokázal ještě čelit jejímu náporu, byl Samuel I. Krátce po jeho smrti první bulharské carství zaniklo (1018) a jeho území bylo začleněno do Byzantské říše.
Druhá bulharská říše[editovat | editovat zdroj]
Bulhaři se několikrát pokoušeli byzantské nadvládě vzepřít, největší vzpouru vedl roku 1040 Peter Deljan. Samostatnost získalo Bulharsko ovšem až v roce 1185 v důsledku povstání bratrů Asena, Petra a Kalojana, budoucích panovníků Bulharska. Tak vznikla takzvaná Druhá Bulharská říše s centrem ve Velikém Tarnovu. Kalojan mj. dobyl Bělehrad a uznal svrchovanost římského papeže.[9]Vrcholu dosáhla říše za vlády cara Ivana Asena II. (1218–1241), který ji rozšířil o Albánii a část Řecka (Epirus). V náboženských záležitostech se odklonil od Říma. Roku 1257 říši dobyli Mongolové. Proti nim vypuklo selské povstání, které vedl pastýř Ivajlo. Mongoly se podařilo vyhnat a Ivajlo usedl na trůn.[10] S tím se však nesmířili šlechtici, cara svrhli a říše se rozdrobila na malá feudální panství. Car Ivan Alexandr se navíc ve druhé polovině 14. století dostal pod tlak nového mocného souseda z jihu, Osmanské říše. Sultán Murad I. dobyl roku 1382 Sofii. S pádem Vidinu v roce 1396 bylo Bulharsko do Osmanské říše začleněno, a to na téměř pět dalších století.
Bulharská šlechta byla zničena, rolnictvo podrobeno osmanským vládcům, mnoho vzdělaných duchovních uprchlo do ciziny. Křesťané byli považováni za podřadnou třídu a Bulhaři byli podrobeni těžkým daním (včetně devširme, neboli krevní daně). Většina obyvatelstva ztratila národní povědomí a identifikovala se pouze s pravoslavnou vírou. Bulharská identita se uchovávala jen u některých duchovních v izolovaných klášterech a v militantním katolickém společenství na severozápadě země. Zpočátku beznadějná situace se zlepšila poté, co začali Bulhary jako potenciální zbraň proti Turkům vnímat Rusové a Rakušané. Ti skrytě podporovali řadu bulharských povstání - v Tarnově v letech 1598 a 1686, Čiprovské povstání v roce 1688 a nakonec Karpošovo povstání v roce 1689.[11]
Třetí bulharský stát[editovat | editovat zdroj]
Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození, jehož klíčovým politickým představitelem byl Vasil Levski, intelektuálním pak Paisij Chilendarski. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně měnilo v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 bylo krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání, při němž padl i další z vůdců národního hnutí, Christo Botev, vedle 30 000 dalších Bulharů. O rok později propukla Rusko-turecká válka (1877–1878). Jedním z důsledků ruskéhovítězství v ní byl i vznik Bulharského knížectví v roce 1878 (viz též Sanstefanská mírová smlouva, Berlínský kongres). Prvním knížetem se stal Alexandr I., klíčovou osobností premiér Stefan Stambolov. V roce 1885 byla ke knížectví připojena i do té doby autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořená Východní Rumélie. Obyvatelstvo nového knížectví bylo i přesto velmi nespokojeno s faktem, že část Bulharů zůstala stále na území Turecka. Aktivní odpůrci založili hnutí Vnitřní makedonská revoluční organizace (Goce Delčev, Jane Sandanski ad.), které proti Osmanům provádělo bombové útoky a atentáty, ale páchalo i vraždy na nevinném obyvatelstvu. V roce 1908, dne 22. září, vyhlásil bulharský kníže Ferdinand ve Velikém Tǎrnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijal titul cara.
Roku 1912 se Bulharsko zapojilo spolu se spojenci z Balkánského spolku do první balkánské války s Osmanskou říší. Bulharská armáda dobyla město Odrin (dnes Edirne v Turecku) a jen o několik hodin prohrála s Řeckem "závod" o obsazení Soluně. Vzhledem ke sporům se Srbskem o Makedonii (Srbové odmítli vydat tzv. nesporné pásmo) a bezvýsledným mírovým jednáním vydal bulharský car Ferdinand I. v červnu 1913 rozkaz zaútočit na srbské pozice. Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně, Osmanské říši museli odstoupit Odrin, Rumunsko si vynutilo předání jižní Dobrudže.
Po počáteční neutralitě vstoupilo na podzim roku 1915 Bulharsko do první světové války na straně ústředních mocností a vyhlásilo válku Srbsku. Cílem bylo zvrátit výsledky druhé balkánské války. První světová válka však skončila pro Bulharsko další národní katastrofou. Přestože mu byl smluvně garantován přístup k Egejskému moři, po řecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlování maloasijských Řeků přišlo.
V roce 1918 car Ferdinand abdikoval a na trůn dosedl jeho syn, car Boris III. (1918–1943). Klíčovou osobností se stal agrárnický politik a premiér Aleksandar Stambolijski, jehož však smetl státní převrat nacionalistických radikálů z VMRO, nespokojených se ztrátou mnohých území, zejména Makedonie, po prohrané válce. Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Podařilo se nicméně zabránit, zejména zásluhou aktivity předsedy parlamentu Dimitara Peševa, deportaci 40 000 bulharských Židů do německých táborů smrti. Bulharsko také nevyhlásilo formálně válku Sovětskému svazu. V září 1944 naopak vyhlásil válku Bulharsku Sovětský svaz a Rudá armádavstoupila bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA. Konce světové války už se Bulharsko zúčastnilo na straně Spojenců.
Bulharsko od roku 1945[editovat | editovat zdroj]
V roce 1945 následovalo vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carští regenti, včetně carova bratra Kirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země, historikové počet poprav odhadují na 1000-3000.
Po referendu v roce 1946 organizovaném bulharskou komunistickou stranou za dohledu Rudé armády bylo zrušeno carství a vyhlášena republika.[12] V Bulharské lidové republice od roku 1947 až do roku 1989 vládla komunistická strana. Bulharsko bylo součástí východního bloku, politicky a ekonomicky spjaté se Sovětským svazem.
Známou postavou novodobých bulharských dějin je Georgi Dimitrov, který byl předsedou vlády v bouřlivých letech 1946–1949 a zemřel v SSSR poté, co on a jugoslávský vůdce Josip Broz Tito vedli rozhovory se Stalinem. Posléze vládl v Bulharsku dlouhá léta Valko Červenkov. Posledním dlouholetým komunistickým vůdcem Bulharska byl Todor Živkov.
Po roce 1989 procházela země procesem demokratizace směrem k parlamentní republice. V roce 2004 vstoupila do NATO a v roce 2007 se stala členským státem Evropské unie. Bulharsko hostilo předsednictví Rady Evropské unie v roce 2018, v renovovaném Národním paláci kultury v Sofii, postaveném v Živkovově éře.[13]
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Bulharsko je země ve východní části Balkánského poloostrova, kde ho obklopuje pět zemí. Na jihovýchodě má 240 km dlouhou hranici s Tureckem, na jihu 494 km s Řeckem, na západě 148 km s Makedonií a 318 km se Srbskem, na severu 608 km s Rumunskem. 470 km hranice s Rumunskem tvoří řeka Dunaj. Suchozemská hranice je dlouhá 1 808 km. Na východě má Bulharsko 354 km dlouhé pobřeží Černého moře. S rozlohou 110 994 km² je 11. největší zemí Evropské unie a tvoří 2,5 % jejího území. Je 1,4× větší než Česká republika.
Velká část povrchu Bulharska je hornatá. Centrální částí země se táhne ve směru ze západu na východ pohoří Stara planina. Jižně od hlavního města vystupuje masiv Vitoša měřící 2 290 m. n. m. Jihozápad země vyplňuje mohutný horský masiv s pohořími Rila, kde je také nejvyšší hora Bulharska a také Balkánského poloostrova Musala měřící 2 925 m. n. m., dále Pirin a plošně rozsáhlejší Rodopy. Pirin a Rodopy patří do starobylého rodopského horského systému. Zhruba prostředkem Bulharska se táhne od srbských hranic na západě po Černé moře na východě pohoří Stara planina (česky Staré hory), které patří do systému Balkanid.
Na sever od něj leží Dolnodunajská nížina, na jih Hornothrácká nížina. Stara planina je pokračováním Karpat a na rozdíl od Rodop patří do Alpsko-himálajského systému. Do Černého moře odvádí své vody největší řeka země Dunaj, k úmoří Egejského moře patří Marica.
Podnebí má na severu ráz kontinentální, na jihu a východě středomořský. Průměrné lednové teploty se pohybují od -2 do 2 °C, červencové od 21 do 25 °C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá mezi 450–850 mm, na horách přes 1 000 mm.
Vzájemné působení klimatických, hydrologických, geologických a topografických podmínek dalo Bulharsku širokou škálu rostlinných a živočišných druhů. Bulharsko tak vykazuje jednu z nejvyšších úrovní biodiverzity v Evropě. Cenné přírodní celky jsou uchovávány ve třech národních parcích, 11 přírodních parcích, 10 biosférických rezervacích a 565 chráněných oblastech. Bulharsko má na svém území některé z největších oblastí Natura 2000, pokrývají 33,8% jeho území.[14] Z celkového počtu 233 druhů evropských savců se v Bulharsku vyskytuje 93 z nich, stejně jako 49% evropských druhů motýlů.[15] Celkově je evidováno 41 493 druhů rostlin a živočichů. Většími savci se značnou populací jsou jeleni (106 323 jedinců), divoká prasata (88 948), šakalové (47 293) a lišky (32 326). Populace koroptví činí 328 000 jedinců, jde o nejrozšířenější druh loveného ptáka.[16] Třetina všech hnízdících ptáků v Bulharsku se nachází v Národním parku Rila, který také hostí ve vysokých polohách arktické a alpské druhy. Více než 35% plochy země je pokryto lesem.
V roce 1998 přijala bulharská vláda národní strategii ochrany biologické rozmanitosti a komplexní program zaměřený na ochranu místních ekosystémů, ochranu ohrožených druhů a ochranu genetických zdrojů. Rovněž dosáhla cíle Kjótského protokolu snížit emise oxidu uhličitého o 30%.[17] Problémem však je znečištění ovzduší pevnými částicemi, které je nejhorší v Evropě, zejména v městských oblastech postižených automobilovou dopravou a uhelnými elektrárnami.[18] Jedna z nich, Marica Iztok-2, způsobuje největší škody na zdraví a životním prostředí v Evropské unii.[19]
Politika[editovat | editovat zdroj]
Bulharsko je parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident volený přímou volbou na pětileté volební období. Neustále činným zákonodárným orgánem, složeným ze 240 poslanců volených na 4 roky, je Národní shromáždění. Výkonná moc je v rukou vlády. Po parlamentních volbách v zemi (25. června 2005) dosavadní konzervativní vláda utrpěla porážku, když klíčová politická síla Národní hnutí Simeona II. ([bulharsky: Национално движение Симеон II., НДСВ ) dosáhla kolem 22%. Největší vliv získaly bulharští socialisté vedení Sergejem Staniševem, kteří nakonec vytvořili velkou koalici s NDSV a Hnutím za práva a svobody (bulharsky: Движение за права и свободи, ДПС), které je v zemi podporováno zejména bulharskými Turky. Největším překvapením voleb byl úspěch strany Ataka, která svůj program postavila na nacionalistických heslech a odporu vůči Evropské unii a získala téměř 9%.
Od ledna 2017 je prezidentem Rumen Radev a od května stejného roku je předsedou vlády Bojko Borisov.
Velkým problémem Bulharska je korupce.[20] Do korupčních skandálů byli zapleteni i bulharský premiér Bojko Borisov a jeho předchůdce Sergej Stanišev.[21][22]
Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]
Od roku 1999 se Bulharsko dělí na 28 oblastí, nazvaných podle jejich hlavního města:
|
|
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Odvĕtvová struktura a výkonnost[editovat | editovat zdroj]
Bulharsko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie, textilní průmysl a potravinářství. Těží se zde hnědé uhlí a barevné kovy. Nejdůležitější průmyslová centra jsou Sofie, Plovdiv, Burgas, Pernik a Stara Zagora.
V zemědělství převládá rostlinná produkce nad živočišnou. Využití půdy: orná půda 37 %, louky a pastviny 18 % a lesy 35 %. Pěstuje se zde pšenice, ječmen, kukuřice, slunečnice, brambory, cukrová řepa, zelenina, broskve, vinná réva, rajčata, melounya tabák. Chovají se ovce, prasata, skot, buvoli, koně, osli, kozy a drůbež. Rozvinutá je též produkce vlny, medu a rybích výrobků.
Turistický ruch[editovat | editovat zdroj]
V posledních letech příjmy z turistického ruchu v Bulharsku rapidně vzrostly. Přímořská letoviska (Sozopol, Nesebar, Zlaté písky, Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena, Varna, Burgas, Kranevo a Balčik) jsou oblíbená turisty ze západních evropských zemí i z Česka. V zimní sezoně jsou populární lyžařská střediska Bansko v Pirinu, Pamporovo v Rodopech a Borovec v Rile.
Turistický ruch se však v posledních letech potýká s rostoucím nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Zatímco bulharští kuchaři, servírky a pracovnice v hotelech odcházejí na západ Evropy i do Řecka, bulharské restaurace a hotely jsou nuceny hledat za ně náhradu na Ukrajině a v Moldavsku, zemích s obdobně nízkou nebo ještě nižší životní úrovní.[23]
Letectví[editovat | editovat zdroj]
Bulharsko má pět mezinárodních letišť s pravidelným mezinárodním provozem. Největší letiště Sofie přepravilo v roce 2016 5 milionů cestujících, dále se zde nachází letiště Burgas, Varna, Plovdiv a Letiště Gorna Oryahovitsa (u města Veliko Tarnovo). Vlajková letecká společnost se jmenuje Bulgaria Air, mezi další letecké společnosti patří BH Air či Bulgarian Air Charter.
Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]
| Počet obyvatel Bulharska | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Rok | Počet obyvatel | Rok | Počet obyvatel | ||
| 1887 | 3 154 375 | 1946 | 7 029 349 | ||
| 1892 | 3 310 713 | 1956 | 7 613 709 | ||
| 1900 | 3 744 283 | 1965 | 8 227 866 | ||
| 1905 | 4 035 575 | 1975 | 8 727 771 | ||
| 1910 | 4 337 513 | 1985 | 8 948 649 | ||
| 1920 | 4 846 971 | 1992 | 8 487 317 | ||
| 1926 | 5 528 741 | 2001 | 7 928 901 | ||
| 1934 | 6 077 939 | 2006 | 7 385 367 | ||
 |
|||||
| Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 1961–2012 (v milionech) | |||||
Bulharsko má od poloviny 80. let značně negativní populační růst. Ten byl způsoben jednak malou porodností, ale také významnou emigrací kvůli špatnému hospodářskému vývoji po roce 1989. Od roku 1984 probíhalo rozsáhlé vystěhovalectví Turků, poté, co vláda Todora Živkova přijala zákon o pobulharštění jejich jmen. Přes 320 tisíc příslušníků turecké menšiny odešlo z Bulharska do sousedního Turecka. Exodus ovšem pokračoval i po pádu komunismu a po vstupu Bulharska do Evropské unie (EU), kdy se řadě Bulharů otevřela možnost pracovat v jiných zemích EU. Od roku 2005 zemi opustilo 937 000 až 1 200 000 lidí, převážně mladých dospělých, takže v současné době má země sotva 7 milionů trvale bydlících obyvatel, což je méně než v roce 1934. Masovou emigraci způsobují zhruba pětinásobně vyšší mzdy ve vyspělých západoevropských zemích ve srovnání s Bulharskem.[24] Hustota osídlení je 65 lidí na kilometr čtvereční, což je téměř polovina průměru Evropské unie. Míra porodnosti byla v roce 2017 odhadnuta na 1,46 dětí na ženu. Většina dětí se narodí svobodným matkám. Jednu třetinu všech domácností tvoří pouze jedna osoba a 75,5% rodin nemá děti mladší 16 let. Průměrná délka života je 74,7 let.
Míra úmrtnosti patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoká úmrtnost vyplývá z kombinace stárnoucí populace, vysokého počtu osob ohrožených chudobou a slabého systému zdravotní péče. Odborníci odhadli, že téměř pětině úmrtí by se dalo předejít kvalitní péčí a včasným přístupem k ní. Problémy, které narušují poskytování péče, jsou emigrace lékařů kvůli nízké mzdě, nedostatečný počet zdravotnického personálu a nedostatečně vybavené regionální nemocnice. Základní balíček služeb pro pojištěnce se také často mění, protože systém se dostává do deficitů. Bloomberg Health Efficiency Index zařadil Bulharsko na poslední místo z 56 zemí v kvalitě lékařské péče.
Etnické složení[editovat | editovat zdroj]
- Bulhaři 84 % (6 655 210)
- Turci 9,3 % (746 664)
- Romové 4,7 % (370 908)
- dále Makedonci, Arméni, Rusové, Řekové, Židé[3]
Romská menšina je však obvykle při sčítání lidu podceňována a podle alternativních odhadů může představovat až 11% obyvatelstva.[25] To znamená nejméně 800 tisíc Romů.[26] Všechny etnické skupiny hovoří bulharsky, mají bulharštinu buď jako první, nebo jako druhý jazyk. Bulharština je jediným oficiálním jazykem v zemi. Bulhaři nebyli původně zcela Slované, z etnického hlediska, ale bulharština, jíž přijali, je slovanským jazykem. Od ostatních slovanských jazyků se liší určitými gramatickými zvláštnostmi, jako je neskloňování podstatných jmen a neexistence infinitivů.
Náboženství[editovat | editovat zdroj]
- pravoslavní (Bulharská pravoslavná církev) – 85 %
- muslimové-sunnité – 13 %
- judaismus – 0,8 %
- katolíci – 0,5 %
Kromě etnických Turků se k islámu hlásí také část Romů a Bulhaři, kteří během turecké nadvlády přijali islám, takzvaní Pomaci. Bulharská pravoslavná církev získala autokefální status již v roce 927. Za hlavního patrona Bulharska a nejdůležitějšího svatého bulharské pravoslavné církve je považován Ivan Rilský. Už za svého života se těšil vážnosti, jež za ním přiváděla žáky, kteří založili nedaleko jeskyně, v niž žil, Rilský klášter.
Kultura[editovat | editovat zdroj]
Bulharská literatura má hluboké kořeny, preslavská a ochridská škola učinily v 10. století Bulharskou říši středem slovanské kultury. Ke hlavním osobnostem patřil žák Cyrila a Metoděje, Kliment Ochridský. V Preslavi bylo vyvinuto písmo cyrilice, které pak ovlivnilo celou východoevropskou kulturu.[27] Preslavsko-ochridská éra je někdy nazývána zlatým věkem bulharské literatury. Věkem stříbrným bývá nazýváno dílo pozdější tarnovské literární školy. Důležitými postavami národního obrození, nejen literárního, byli Ljuben Karavelov a Georgi Rakovski. Aleko Konstantinov je tvůrcem jedné z nejpopulárnějších postav bulharské literatury - Baj Gaňa. Klasiky realistické prózy jsou Elin Pelin a Jordan Jovkov. Nejvýznamnějším bulharsky píšícím autorem je Ivan Vazov. Komunistický básník Nikola Vapcarov se stal legendou jako oběť fašismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Stanislav Stratiev či disident Georgi Markov, zavražděný bulharskou tajnou službou v Londýně (tzv. Deštníková vražda). V Bulharsku se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který však z Bulharska odešel s rodinou ještě jako dítě.
Celosvětové proslulosti dosáhla harfistka a hudební skladatelka Anna-Maria Ravnopolska-Dean. Také operní pěvci Boris Christov, Nikolaj Gjaurov a Raina Kabaivanska dosáhli mezinárodního věhlasu. Unikátní je bulharská lidová hudba, jejíž rozšířený rytmický čas nemá v Evropě obdoby.[28] Folklórní motivy se ve vážné hudbě pokoušel využít zejména Pančo Vladigerov. Ke klíčovým osobnostem bulharské pop-music patří Lili Ivanovová či Sylvie Vartanová.
Z výtvarných umělců dosáhl největšího úspěchu představitel land artu Christo Javačev. Stavy bohémy na pařížském Montparnassu doplnil malíř Jules Pascin.
V zámořském televizním průmyslu se prosadila herečka Nina Dobrevová (zejm. Upíří deníky), v sérii o Harrym Potterovi se proslavil Stanislav Janevski.
Architektonickými památkami zapsanými na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jsou Bojanský kostel, Skalní kostely v Ivanovu, antické město Nesebar či Rilský klášter, největší klášter pravoslavné církve a klíčové centrum duchovního a společenského životě středověkého Bulharska.
Živý je také bulharský folklór. Na seznamu nehmotného kulturního světového dědictví UNESCO jsou tyto památky: rituál nestinarstvo (2009)[29] zahrnující tanec po žhavých uhlících,[30] který je tradicí zejména v pohoří Strandža na jihovýchodě Bulharska, dále soubor Bistriškite babi (2008),[31] tradiční výroba koberců (2014),[32]nebo uvazování martenici (červeno-bílé panenky) na stromy k uvítání jara (2017).[33]. Mezi památky nehmotného dědictví UNESCO patří také fesivaly v Koprivštici(2016)[34] a Surva v Perniku (2015).[35] V roce 2017 byla zapsána na seznam Čitalište (kulturní instituce).[36]
Známý je také rituál zahánění zlých duchů kukeri.
Věda[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Z Bulharska pocházejí dva významní představitelé humanitních a sociálních věd, byť se oba stali emigranty: feministická sémiotička Julia Kristeva a literární teoretik Tzvetan Todorov. Oba nakonec zakořenili ve francouzském intelektuálním prostředí.
Bulhaři mají tradici kosmického výzkumu. Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem, Alexandr Panajotov Alexandrov druhým. Bulharsko bylo rovněž první zemí, která pěstovala pšenici a zeleninu ve vesmíru, ve sklenících na vesmírné stanici Mir. Se Sověty Bulhaři spolupracovali na projektu Vega, od 90. let se rozvíjí spolupráce i se Spojenými státy, bulharská zařízení byla použita při průzkumu Marsu, bulharský spektrometr používaly například sondy Phobos a Phobos 2. V červnu 2017 americká společnost SpaceX vynesla na oběžnou dráhu první bulharskou geostacionární komunikační družici BulgariaSat-1, která má sloužit především pro televizní vysílání ve vysokém rozlišení.[37]Satelit je napájen šesti solárními panely, které dohromady generují 10 kW elektrické energie. Předpokládaná životnost je 15 let a palivo by mělo stačit na 20 let provozu.
Tři procenta ekonomické produkce Bulharska generuje odvětví informačních a komunikačních technologií. Je v něm zaměstnáno 40 000 až 50 000 softwarových inženýrů. Více než čtvrtinu z nich tvoří ženy, což je nejvyšší procento žen v tomto oboru ze všech zemí EU. Vysoká úroveň bulharské informatiky je dědictvím už komunistické éry, kdy bylo Bulharsko nazýváno "rudé Silicon Valley", kvůli své produkci výpočetní techniky.[38] Bulharsko je také regionálním lídrem ve vysoce výkonných počítačích a provozuje Avitohol, největší superpočítač v jihovýchodní Evropě.[39]
Sport[editovat | editovat zdroj]
.jpg){kind=link}
Nejpopulárnějším sportovcem všech časů je v Bulharsku fotbalista Christo Stoičkov. Roku 1994 získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ve stejném roce dotáhl bulharskou reprezentaci k jejímu největšímu úspěchu na světovém šampionátu (4. místo) a se španělským klubem FC Barcelona vyhrál Ligu mistrů (1992).
Mimořádnou tradici má v Bulharsku zápas řecko-římský a vzpírání. Zápasníci přivezli již 16 zlatých medailí z olympijských her, vzpěrači 12 (z toho tři Naim Süleymanoğlu), zejména díky inovativním tréninkovým metodám Ivana Abadžieva. První zlatou z jiného sportu, než jsou tyto, přivezl roku 1972 boxer Georgi Kostadinov. První atletickou pak z Montrealu roku 1976 koulařkaIvanka Christovová. Bulharům se daří v trojskoku, olympijské zlato mají Christo Markov a Tereza Marinovová. Asi nejpopulárnější bulharskou atletkou byla skokanka do výšky Stefka Kostadinovová, jež od roku 1987 drží světový výškařský rekord mezi ženami (209 cm). Výjimečnou žeň zažili Bulhaři na olympiádě v Soulu roku 1988, odkud přivezli rekordních deset zlatých. Jedinou zlatou ze zimních olympiád Bulhaři získali díky biatlonistce Ekaterině Dafovské.
Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Dimitar Zlatanov.[40]
Na 64 polích se výrazně prosadil šachový velmistr Veselin Topalov. V jeho stopách jde Antoaneta Stefanovová.
Úřední název státu[editovat | editovat zdroj]
- od listopadu 1990 – Bulharská republika / Republika Bulharsko (bulharsky Република България [Republika Bălgarija])
Dřívější úřední názvy[editovat | editovat zdroj]
- 1946–1990 Bulharská lidová republika (Narodna republika Bălgarija)
- 1908–1946 Bulharské carství (Carstvo Bălgarija)
- 1878–1908 Bulharské knížectví (Knjažestvo Bălgarija)